Cena zlata je nyní 1 314 USD za unci. Představte si však, že existuje jedno místo na světě, řekněme Japonsko, kde byste si mohli koupit unci zlata za 400 dolarů.
Tzv. arbitráží a prodejem za světovou cenu byste lehce vydělali 914 dolarů za unci. To může znít příliš hezky, než aby to byla pravda, ale přesně to se stalo v Japonsku v roce 1859. Tento článek je o jednom z největších zlatých obchodů vůbec.
Abychom porozuměli tomu, jak největší zlatý obchod probíhal, musíme se nejprve podívat do let, které této události předcházely.
Japonsko – 200 let izolace
V r. 1850 bylo Japonsko izolováno od zbytku světa více než 200 let. V období kolem roku 1600 přijal vládnoucí klan Tokugawa politiku, která bránila cizincům ve vstupu do země. Jediným místem kontaktu ze západem byla nizozemská obchodní stanice Dejima, umělý ostrov v přístavu Nagasaki. Západní mocnosti jako např. USA se také snažily obchodovat s Japonskem, takže v roce 1853 byl americký komodor Matthew C. Perry vyslán k vyjednávání obchodní dohody.
S využitím hrozby síly přivedl komodor Perry shoguny k vyjednávacímu stolu. V roce 1854 se Perrymu podařilo zajistit otevření přístavů Shimoda a Hakodate plavidlům z USA. Jednalo se o smlouvu o doplňování paliva – uhlí. Umožňovala pouze zásobování a doplňování parníků. Obecná obchodní smlouva ještě musela počkat.
Jedna z komplikací, s nimiž se komodor Perry potýkal, byla, že bylo nutno určit, jak budou kapitáni amerických lodí platit za dodávky zásob a paliva. Po celá staletí ovládaly mezinárodní obchod španělské stříbrné dolary (jinak známé jako mexické dolary, sloup nebo osm reálů), které byly raženy v Mexiku, stejně jako v několika jihoamerických mincovnách. Španělský dolar – jeho jméno bylo inspirováno Jáchymovským tolarem.
Japonsko, které bylo uzavřeno světu, však ve španělských/mexických dolarech neobchodovalo. Mělo svůj vlastní jedinečný soubor mincí a měr. Ceny byly stanoveny v ryo, bu, a shu, kde 1 ryo = 4 bu = 16 shu. Ryo bylo reprezentováno zlatou mincí označovanou jako koban. Stříbrná mince zvaná ichibu (ičibu) byla rovna 1 bu. Tzn. 4 mince ičibu se rovnaly jedné zlaté minci koban.
Komodor Perry potřeboval dohodnout směnný kurz mezi španělskými dolary a japonskými mincemi, aby byl schopen zaplatit za zásobování svých lodí v nově otevřeném přístavu Hakodate. Perry nakonec přijal směnný kurz, který nabízeli jeho japonští hostitelé: 1 španělský/mexický dolar za 1 ičibu. Vzhledem k tomu, že 4 mince ičibu se rovnaly 1 zlatému kobanu, znamenalo to, že španělský/mexický dolar měl dohodnutou hodnotu 1/4 zlatého kobanu.
Španělský dolar s vyraženými Herkulovými sloupy v Gibraltaru
Mince éry šogunátu Tokugawa: Zlatý koban vlevo nahoře, stříbrná mince ičibu vpravo nahoře
Tato dohoda však Američany přiliš neuspokojovala. Mexický dolar obsahoval zhruba 3 krát více stříbra než ičibu. Každý mexický dolar obsahoval 25 gramů stříbra, zatímco ičibu obsahoval jen třetinu, tj. 8,5 gramů stříbra. Směna jednoho mexického dolaru za jeden ičibu tak znamenala, že Američané by se vzdali dvou třetin obsahu stříbra v mexickém dolaru – přinejmenším se jim to alespoň zdálo.
Mezitím Townsend Harris – první generální konzul USA v Japonsku, byl pověřen tím, že přiměje Japonce podepsat smlouvu o otevřeném obchodu. Vedle jednání o obchodní smlouvě s šogunátem Tokugawa se Harris také zabýval sporným směnným kurzem. Harris si uvědomil, že pokud bude směnný kurz stanoven na základě hmotnosti (obsahu) stříbra v mincích, pak by jeden mexický dolar byl ekvivalentem tří mincí ičibu. Tímto způsobem by byl rovnocenný obsah stříbra obou druhů mincí, což mu připadalo spravedlivé.
Po svém příjezdu v září roku 1856 začal Harris okamžitě posílat dopisy úředníkům, kde protestoval proti již zavedenému směnnému kurzu jednoho mexického dolaru za jednu minci ičibu. Ale nebyl schopen docílit žádného pokroku. Japonská strana měla dobrý důvod, proč upřednostňovat kurz 1:1. Když Perry a Harris přešli k nátlaku, japonští úředníci poukázali na to, že ičibu není jako mexický dolar, který byl oceňován podle obsahu stříbra. Prohlásili, že ičibu je něco jako token (žeton).
Tokeny (žetony) versus mince z drahých kovů
Pro čtenáře tohoto článku budou tokeny (žetony) snadné k pochopení. Je to proto, že všechny moderní mince jsou žetony. Například jedna euro mince má hmotnost 7,5 gramů, z čehož 75% tvoří měď, 15% nikl a 10% zinek. Tržní cena všech těchto kovů dohromady činí přibližně 0,05 EUR, což je mnohem méně než je nominální hodnota mince, tj. 1 EUR. Rozdíl 0,95 EUR mezi hodnotou kovů (komodity) a nominální hodnotou je to, co jednoznačně kvalifikuje 1 EUR minci za žeton.
Představte si, že v roce 2019 by na planetu Zemi přiletěl UFOn a nabídl by Evropanům takový obchod: Požadoval by velké množství 1 EUR mincí a za každou by nabídl kousek plechu o hmotnosti 7,5 gramů obsahující nikl a měď. Přistoupili byste na takovou obchodní nabídku učiněnou UFOnem? Samozřejmě, že ne. Nevzdáte se cenných mincí (žetonů) výměnou za kousek plechu s nepatrnou hodnotou.
Stejně jako evropané v našem příkladě by nechtěli přijmout kousky plechu od UFOna, Japonci pochopitelně nebyli ochotní obchodovat s Ičibu na základě hmotnosti (obsahu) stříbra. Stejně jako euromince, hodnota ičibu nespočívala v obsahu kovu, ale ve slibu autorit (státních orgánů), že ji přijmou v poměru, který výrazně převyšuje hodnotu obsaženého kovu.
Je možné, že Harris a jeho kolegové z Ameriky jednoduše nepochopili podstatu moderních žetonových mincí. Nebo jednoduše ignorovali status ičibu jakožto žetonu. Ať je tomu tak či onak, Harris stupňoval nátlak na japonské úředníky, dokud se japonská vláda nepodřídila jeho požadavkům. V 1858 ve smlouvě o Japonsko-Americkém přátelství a obchodě, japonská vláda přijala princip obsahu stříbra za základ směnného kurzu mezi mexickým dolarem a ičibu v poměru 1:3.
Tento nový vztah mezi dolarem a ičibu zničil status žetonu mince ičibu. Smlouva vytvořila skvělou arbitrážní příležitost pro obchodníky a penězoměnce a byla hlavní příčinou mánie zvané Velký zlatý obchod roku 1859.
Arbitráž mezi stříbrným mexickým dolarem, ičibu a zlatým kobanem.
Před Harrisovou smlouvou o přátelství atd. nebyla díky směnným kurzům žádná příležitost k arbitráži. Americký obchodník mohl přeměnit čtyři mexické dolary na čtyři ičibu, které by mohly být obchodovány v oficiálním kurzu šogunátu Tokugawa za jeden zlatý koban. Koban obsahoval kolem 6,3 gramů zlata.
Po roztavení kobanu a jeho vývozu mohl obchodník prodávat těchto 6,3 gramů zlata za stříbro při poměru světových cen stříbra k zlatu 15,5:1. Tzn. obchodník by získal 98 gramů stříbra, což však byl ekvivalent čtyř mexických dolarů, protože jeden mexický dolar obsahoval 24,5 gramů stříbra. Obchodník, který utratil čtyři mexické dolary v Japonsku, by nakonec po všech cestách skončil opět se čtyřmi mexickými dolary. Nebyl žádný zisk při provádění tohoto obchodu.
Harrisovo pravidlo z r. 1859 parity hodnoty podle obsahu stříbra v mincích dramaticky změnilo kalkul tohoto obchodu ve prospěch americké strany. Nyní mohli obchodníci – cizinci směnit čtyři mexické dolary nikoliv za pouhé 4 ičibu, teď měli nárok na 12 ičibu. Za těchto 12 ičibu mohli nyní koupit 3 zlaté kobany, které dohromady obsahovaly 19 gramů zlata. Na mezinárodním trhu mělo 19 gramů zlata hodnotu 294 gramů stříbra neboli 12 mexických dolarů (294 gramů podělených 24,5 gramů na minci).
Tak, v novém kurzu, americký obchodník mohl kouzelně obrátit čtyři mexické dolary na dvanáct mexických dolarů. Neustálým recirkulováním stříbra a zlata mezi světovým trhem a Japonskem bylo teoreticky možné dosáhnout nekonečných zisků.
Zpožďovací taktika
Smlouva o přátelství a obchodování vstoupila v platnost 4. července 1859. Ale Velký zlatý obchod ještě nezačal. Předpokládaje, že cizinci se budou jen hrnout, aby si vyměnili mexické dolaru za stejnou hmotnost stříbra v japonských stříbrných mincí, což povede k masívnímu odlivu zlata z Japonska, japonská administrativa náhle představila novou minci, nishu-gin. Specifikace nishu-gin byly pečlivě zvolené tak, aby 2 nishu-gin měly hmotnost stejnou jako jeden mexický dolar. Tak, aby japonští obchodníci mohli nabídnout 2 nishu-gin za jeden mexický dolar místo tří mincí ičibu.
Američané byli rozhořčeni a tak japonská administrativa stáhla nishu-gin z oběhu jen pár týdnů po jejím zavedení. Nyní se spoléhali na jiné taktiky, které by odřízly Velký obchod se zlatem. Úředníci rozhodli, že místní obyvatelé nesmějí prodávat zlaté kobany cizincům. Ale to se minulo účinkem, protože kobany se daly snadno schovat. Úředníci zavedli kvóty, např. kolik ičibu se mohlo vyměnit jedné osobě, což však obchodníci a penězoměnci snadno obešli díky nastrčeným „bílým koňům“ a osobám s fiktivními jmény.
Historický záznam ukazuje příklad obcházení předpisů:
„V říjnu 1859 požádal Thomas Eskrigge o směnu tři sta a pět milionů dolarů jménem Messers Bank, osoby jménem Zhýralec, Nelly, osoby jménem Zapáchající a osoby jménem Bez nosu (uříznutí nosu bylo v Číně běžným trestem pro zkorumpované úředníky). Jiný bankovní příkaz jednoduše uváděl: „Prosím, směňte mi dnes 250.000.000 dolarů“.
Na podzim roku 1859 byla zlatá mánie v zenitu. Lodě opouštěly Čínu směrem Japonsko plně naložené mexickými dolary a vracely se naložené kobany. Dobový dokument ukazuje seznam plavidel vypravených významnou obchodní firmou Jardine, Matheson & Company:
Odhady celkového počtu kobanů odeslaných z Japonska se značně rozcházejí. Podle Bytheway & Chaiklin (2016) japonští vědci stanovili nižší hranici pro odliv kobanu z Japonska na 100.000 kusů (0,63 tuny zlata) a horní hranici na 20 milionů kobanů (126 tun zlata). Předpokládejme, že bylo vyvezeno 25 tun zlata. Dvacetpět tun zlata nemusí být v dnešní době hodně zlata, ale v tehdejší době to bylo poměrně hodně. Celkové historicky vytěžené množství zlata na celém světě bylo tehdy pouze 7.000 tun zlata a celý svět tehdy produkoval pouze 190 tun ročně (Turk, 2012). Množství zlatých kobanů, které opustily Japonsko, tudíž představovalo významné množství.
Konec spekulací
Japonští úředníci po několika měsících ukončili mánii. Cizinci měli stále možnost směňovat své mexické dolary na základě obsahu stříbra (hmotnosti) a i nadále čtyři ičibu mohly být vyměněny za jeden zlatý koban. Ale samotná mince koban byla „aktualizována“. Nový koban, který debutoval počátkem roku 1860, obsahoval jen třetinu zlata, které obsahoval starý dobrý koban. Níže uvedený obrázek znázorňuje velikost znehodnocení. Tato měnová reforma měla za následek snížení množství zlata, které bylo možné koupit za mexický dolar, čímž se snížila ziskovost „obchodních“ cest mezi Čínou a Japonskem. Velký zlatý obchod skončil.
Původní zlatý koban (vlevo) a „aktualizovaný“ nový zlatý koban (vpravo)
Odliv zlata způsobil velký tlak na japonské struktury feudální třídy. Ve snaze přizpůsobit se koncepci cizinců s ražením mincí japonská vláda provedla obrovský pokles kupní síly jak ičibu, tak kobanu. Každý, kdo byl závislý na příjmech nebo mzdě byl náhle mnohem chudší. Samurajská válečná kasta, z nichž mnozí žili z fixního žoldu, byla obzvláště zasažena. Samurajské vzpoury proto neměly příčinu v rozjímání nad dokonalostí třešňového květu (jde o filmovou fikci), nýbrž zcela prostou, hmotnou a staly se opakujícím se tématem v příštích několika desetiletích.
O 160 let později později zůstává Japonsko důležitým trhem se zlatem. Tokijská komoditní burza TOCOM je jedním z největších obchodních míst se zlatem v Asii. Po liberalizaci japonského trhu se zlatem v sedmdesátých letech minulého století se Japonsko stalo jedním z největších světových dovozců zlata v 80. a 90. letech 20. století v souvislosti s obrovským ekonomickým boomem. Ale necestujte do Tokia v očekávání, že koupíte zlato za 400 mexických mincí za unci.
Zdroj: Bank of Japan, BullionStar
