Samet dle školních osnov a dle dokumentů

U příležitosti 30 let od Sametové revoluce je vhodná chvíle porovnat události tohoto nekrvavého převratu podle verze šířené masmédií a vyučované ve školách a školkách s dosti odlišnou verzí sestavenou na základě analýz dokumentů a výpovědí samotných aktérů.

Nejprve oficiální verze pro školky, školy a masmédia:

  • Sametovou revoluci vymysleli vrcholoví představitelé disentu, kteří hrozně trpěli v žalářích StB.
  • Samotnou revoluci vedli hrdinní studentští vůdcové, kteří se neváhali postavit policejní brutalitě.
  • Hlavními motivy revolučních vůdců byly: Touha po svobodě, demokracii a pravdě.
  • Hrdinní studentští vůdcové vedli své spolužáky do nesmiřitelné konfrontace s režimem, následně se celý komunistický establishment zalekl masového rozměru protestů a bez boje, nekrvavě ustoupil požadavkům studentských vůdců a nejprozíravějších představitelů disentu.
  • Následovaly spontánní události jako: Povolení živností, privatizace státních podniků, restituce majetků striktně dle pevně daných pravidel, vystoupení z útočné Varšavské smlouvy a vstup do ryze obranného paktu NATO atd.

 

Nyní reálná verze:

Již v první polovině 80. let si KGB objednala tajnou interní ekonomickou studii na téma konkurenceschopnosti socialistického zřízení versus kapitalistického modelu. Výsledkem studie byl závěr o jednoznačné nekonkurenceschopnosti a zaostávání socialistického zřízení. Těmito závěry se vážně zabývala oportunistická klika uvnitř KGB. Výsledkem úvah byla příprava privatizačních pučů v satelitních komunistických zemích. KGB si chtělo experimentálně vyzkoušet tyto sociální experimenty v menších zemích před aplikací v domovském Sovětském svazu. Hlavním cílem nebyla až tak moc demokracie a svoboda, cílem bylo zprivatizovat nekonkurenceschopné státní podniky. Prvotně uvažovanou metodou nebyla „kupónová privatizace“, nýbrž spíše administrativní převedení reálného řízení podniků do rukou aktuálního managementu z dosavadní pravomoci ministerstev, administrativy SPK atp.

O převedení vlastnictví se hodně mlžilo, protlačovaly se novinové články o pouhém „pocitu vlastnictví“, nikoliv o reálném vlastnictví. V některých zemích proběhly částečné pokusy s tímto konkrétním modelem (např. v Jugoslávii), avšak s předem odhadnutelnými výsledky: Managementy pověřily rodinné příslušníky založením obchodních podniků (obchodních zastoupení), které odebíraly většinu produkce. Naoko „zprivatizovaný“ podnik prodával svému zastoupení výrobky s nepatrnou ziskovou marží, zastoupení dále do retailu dodávalo tuto produkci s 15krát vyšší ziskovou marží. Zisky se kumulovaly ve firmičce rodinných příslušníků a naoko „zprivatizovaný“ státní podnik s „pocitem vlastnictví“ vykazoval break-even výsledky nebo ztrátu.

Krátce: Celá slavná Glasnosť a Pěrestrojka byly přípravnými nástroji na později plánovaný privatizační puč, aniž by toto část samotného politbyra vůbec tušila.

Přesto nešlo o neočekávanou spontánní záležitost viz říjen 1989 v Moskvě: Tajemník ÚV KSSS pro pěrestrojku Vladimir Jegorov a šéf oddělení pro mezinárodní vztahy Andrej Alexandrov říkali: „My víme, že se to u vás (v ČSSR) chystá k převratu, ale mohl byste nám poradit? My nemáme představu o té koncovce, nechtěli bychom krveprolití.“

Příprava privatizačních pučů v satelitních zemích obsahovala spoustu práce. Např. bylo potřebné vycvičit a připravit „užitečné idioty“, kteří měli nulové znalosti ekonomie, avšak byli oddanými přívrženci disentu. Těžký alkoholismus v tomto případě nebyl překážkou, spíše naopak. Pražská expozitura KGB po dohodě s StB zřídila v jedné pražské věznici celou sekci pro přípravu těchto užitečných idiotů, kteří budou následně vydáváni za vůdce lidového povstání/revoluce. Výběr byl prováděn z řad disidentů, přednost měli bezzásadoví hospodští žvanilové, alkoholici a osoby ochotné zradit kohokoliv.

Zajímavým faktem je, že 43% tzv. „Chartistů“ – osob, které podepsaly Chartu 77, bylo evidovanými spolupracovníky StB, tj. konfidenty StB. Tyto lidské trosky, ačkoliv byly naoko vězněny StB, dostávaly spoustu výhod. Bylo jim dovoleno přijímat devizové dary ze zahraniční, počítače, tiskárny (v té době extrémně drahá a vzácná zařízení). Ostatním členům disentu přitom stejné věci byly zabavovány za „protistátní činnost“ a tito nevybraní členové disentu byli občas i mírně mučeni. Tuto zajímavou kapitolu detailně popsal Petr Cibulka. Tak se stalo, že Václav Havel měl ve vězení povolen psací stroj, počítač i tiskárnu, které obdržel zdarma z „nepřátelské ciziny“. A při víkendových jízdách na Hrádek posílal Havel StBáky (kteří jej hlídali) pro cigarety.

Kromě přípravy užitečných idiotů z řad disentu a alkoholiků, existoval ještě jeden elitní útvar: Prognostický ústav Československé akademie věd. Zde byly naopak upřednostňovány reálné intelektuální schopnosti. Prognostický ústav byl již léta znám jako „pražská expozitura KGB“, kde byli odkládáni prozrazení agenti rozvědky působící v zahraničí (např. špičkový špión Karel Köcher r. 1988) a kde se připravovala „ekonomická reforma socialismu“. Detaily hrají důležitou roli a tak v létě r. 1989 vyšel v Technickém magazínu slavný článek prognostika Miloše Zemana, který humornou formou zesměšňoval způsoby řízení socialistické ekonomiky.

Do tisku v ČSSR šel také alegorický sci-fi román polského autora, který popisoval nemyslitelné: Imaginární komunistickou zemi, ve které obíhají 3 paralelní oficiální měny (analogie tuzexových bonů), jedna měna pro lůzu, druhá pro střední kádry a třetí pro komunisty. Do této imaginární země zdegenerované léty komunismu přilétávali „mimozemšťané“ (šlo o alegorické sci-fi) a trpělivě vysvětlovali místním komunistům schopným ještě vnímat: „Ano, my přiznáváme, že jsme vám před léty silou vnutili komunistický režim, avšak nyní bychom rádi, kdybyste se tohoto systému zbavili sami, my slibujeme, že tentokráte nebudeme intervenovat vojenskou silou a dokonce vám trochu pomůžeme“. Tento sci-fi román se překládal do češtiny těsně před revolucí, knižně vyšel před Vánocemi 1989.

Pro dnešní mládež, která nezažila socialistickou ekonomiku: Podniky nebyly reálně řízeny podnikovým managementem. O tom, co se bude vyrábět a kolik, rozhodovala Státní plánovací komise, ministerstva, ústřední výbor komunistické strany atd. Podnikový generální ředitel neměl pravomoc nařídit vývojovému oddělení podniku „zítra zahájíme vývoj pokročilejších mikroprocesorů“ nebo podobně. Jak napsal Miloš Zeman v tehdejším článku: člen politbyra se rozčílil a apeloval na kolemsedící komunisty výrokem „Soudruzi, my nesmíme zahájit výrobu polovodičů, my musíme počkat, až se objeví celovodiče“.

Podniky za totality měly předepsáno, kolik procent z výrobní ceny může činit jejich zisk. V praxi se tato závažná systémová chyba zvrhla tak, že např. na Bytostavu se stejné panely několikrát vezly do Ostravy a zpět do Karviné. Důvodem bylo zajistit co největší výrobní náklady. Výrobní cena se skládala z výrobních nákladů a pokud tyto byly co nejvyšší, tak i procento zisku (byť stále stejné – předepsané) v praxi znamenalo vyšší zisk v absolutním korunovém vyjádření. Špičkoví vědci a komunističtí ekonomové nebyli schopni pochopit tuto systémovou chybu. Výsledkem byl chronický nedostatek pracovníků v celé zemi (více zbytečných zaměstnanců znamenalo vyšší náklady a tedy i zisk) a zoufale nízkou produktivitu práce – tj. zaostávání za vyspělým světem.

K samotnému průběhu „Sametové revoluce“ – tehdy původně uvažované jako privatizační puč: V prvních nejkritičtějších dnech byli vrcholoví představitelé disentu (alkoholici – užiteční idioti) zcela nezvěstní. Nikdo nevěděl, kde jsou. Cibulkova hypotéza byla, že je StB odvezla na chráněné místo a vyčkávalo se na další průběh.

Studenti hráli nevědomě roli „potravy pro děla“ nebo spíše boxovacích (otloukacích) pytlů pro pendreky. Vrcholový disent (alkoholici) byl držen v záloze pro budoucí ujmutí se vůdčí role. Studentským vůdcům byla přisouzena role komparsu pro média. Agent StB Ludvík Zifčák, alias student Milan Růžička z Ekonomické fakulty VŠB (nikdy jsme jej na EkF nespatřili), byl pověřen veledůležitou úlohou: Zahrát mrtvého studenta Matematicko-fyzikální fakulty UK Martina Šmída, který na místě demonstrace dne 17.11. 1989 zahyne pod obušky příslušníků SNB  a tím vyprovokuje hněv celého národa.

Agent StB Zifčák v televizním interview natočeném v porevoluční době bez obalu přiznal, že když ležel na dlažbě a hrál roli mrtvého studenta, měl v náprsní kapse otevřenou letenku do Moskvy, pro nouzovou situaci, kdyby se něco zvrtlo.

Dne 17.11. 1989 ještě před demonstrací přiletěl do Prahy místopředseda KGB generálporučík Viktor Fjodorovič Gruško. Dne 18.11. ráno generálporučík Gruško přesvědčoval československé kolegy z StB, že je zcela vyloučené, aby používali silová řešení a „masakr“ jako dne 17.11. (tím byl rozuměn „mrtvý student Šmíd“ – reálně agent StB Zifčák s letenkou do Moskvy v náprsní kapse).

18.11. v poledne vydal generál Alojz Lorenc rozkaz kterým nařizoval všem jednotkám SNB nevstupovat do aktuálních událostí, pouze je zpravodajsky dokumentovat, tedy zdržet se násilí proti demonstrantům a nezatýkat opozici.

Na sovětské ambasádě v Praze se dále nacházel generál Leonid z PGU (1. hlavní správa KGB – rozvědka), který byl v srpnu 1989 navelen v roli analytika na sovětské velvyslanectví se supertajným zadáním: Zajistit hladký průběh privatizačního převratu v ČSSR.

Pro následné zajištění ekonomických reforem byly již na Prognostickém ústavu předem vyškolené kádry: Václav Klaus – který vystudoval VŠE Praha pod identitou „student Pružinský“ (Cibulkova hypotéza je, že Klaus byl původně připravován na výsadek do kapitalistických zemí, později v rezervě pro jiné úkoly), Vladimír Dlouhý a celá řada teoretických ekonomů, kteří reálnou tržní ekonomiku nikdy v životě neviděli.

Závěr: Sametová revoluce, přesněji: privatizační puč, byla dluhodobě (min. 1,5 roku předem) pečlivě připravovaná akce KGB ve spolupráci s vybranými jedinci StB a předem vybranými, vyškolenými členy disentu. Koordinaci akce a její monitorováni zajišťovali generálové a plukovníci KGB na sovětské ambasádě v Praze. Výsledky akce překonaly původní očekávání.

Tento závěr může být pro některé obyčejné občany a vyučující ve školách možná menším šokem, avšak o co menší šok byly zveřejněné seznamy spolupracovníků (konfidentů) StB, kde šokovaní umělci z disentu zjistili, že největší hvězda undergroundu „Egon Bondy“ je trojnásobným agentem StB, Nohavica, Kocáb, MUDr. Plzák. StB používala ty nejzákeřnější metody – přimět ke spolupráci hvězdného postelovědce, kterému se do jeho poradny přišlo svěřit se svými problémy přes 40.000 manželských párů. Fantastická studnice materiálu pro pozdější nátlak a vydírání. Někteří hardcore komunisté – docenti vyučující Marx-Leninismus na fakultách dostali mozkovou mrtvičku. Věřili v komunismus a „nepřežili“ ten šok, když se dozvěděli o mučení lidí na StB a dalších zločinech proti lidskosti.

A jak to vše vypadá dnes? Máme Letiště Václava Havla, vyšší HDP na hlavu a předstíráme, že nevidíme masívní porušování vlastních zákonů, Ženevských úmluv, Haagských úmluv, Norimberských principů, válečné zločiny našich ctihodných spojenců, statisíce mrtvých ve zcela ilegálních válkách pod smyšlenými záminkami, každodenní střelbu do protestujících civilistů brutálními režimy, které naše vlády bezvýhradně podporují.